Úplné počátky skautování v Mezouni lze vystopovat již v v prvních letech po osvobození v r. 1945, kdy řada hochů z Mezouně docházela do oddílu skautů v nedalekých Dušníkách. Po obnovení Junáka v r. 1968 vzniká v Mezouni samostatný oddíl skautů, fungující pod střediskem Junáka v Nučicích. Vedení oddílu se ujímají Miroslav Polanský – Permon a Jiří Barták – Glen. Po svržení totalitní vlády „komuštů“ zase začíná svítat na lepší časy a v roce 1990 se znovuobnovený mezouňský oddíl stává součástí střediska Nučice.

Vedoucím oddílu je Alexandr Polanský – Racek, zástupci se stávají Karel Fous a Pavel Pilař. Společně s nučickými oddíly skautů a skautek pak absolvují mezouňáci dva tábory v Ostrovci u Zbiroha v letech 1990 a 1991.

Historie našeho střediska se počíná psát na podzim roku 1991, kdy chlapecký oddíl Zubrů opouští středisko Junáka Nučice, jehož byl od
obnovení Junáka v r. 1990 součástí a společně s nově vzniklým oddílem skautek Držtičky a koedukovaným oddílem z Králova Dvora zakládají nové středisko s číslem 102.08 se sídlem v Mezouni.

Na ustavující schůzi, konané na srubu na vrchu Kolo u Loděnic padá i první návrh na pojmenování střediska jménem „Plantážníci“ – inu, v těch dřevních dobách ještě děti věděly, kdo byl Jaroslav Foglar a pro některé vedoucí byly legendární Rychlé Šípy v lecčems vzorem – oblíbené Rychlonožkovo oslovení se ujalo a tak jsme od těch dob Plantážníky.

Již od počátku střediska byl svazek mezouňských oddílů Zubrů a Držtiček na jedné straně a oddílu z Králova Dvora brán jako čistě účelový – oběma stranám působení pod společnou hlavičkou střediska umožňovalo skautovat si nezávisle a podle vlastních představ. Vedoucím střediska byl v té době zvolen vůdce králodvorského oddílu, bratr Miroslav „Miki“ Dobrý. Protože pro další vývoj střediska jsou pro nás stěžejní hlavně mezouňské oddíly, budeme se v této historii zabývat hlavně jimi.

Zástupcem vůdce střediska se stává vůdce Zubrů, bratr Sáša Polanský, alias Racek, v té době šestadvacetiletý. O vedení dívčího oddílu Držtiček se dělí Sášova manželka, Eva „Sluníčko“ Polanská a Gábina „Rolnička“ Bartoníčková (obě 19). Čtveřici zakládajících vedoucích doplňoval Sášův zástupce Karel Fous „Pajda“ (23). Aby výčet vedení střediska byl úplný, je třeba se zmínit ještě o dvou oldskautech, a to Miroslavu Polanském „Permonovi“ a Jiřím Bartákovi „Glenovi“, kteří spolu vedli mezouňský oddíl v období 1968 – 1970.

Nově vzniklé středisko řešilo hned zpočátku klasické materiální otázky – kde vzít vybavení na tábor? Oba mezouňské oddíly čítaly v době krátce po založení dohromady více než čtyřicet členů a z nučického střediska si tyto oddíly přinesly přesně jeden podsadový stan a jeden menší hangár. Shání se proto krajinky a stloukáme alespoň několik krajinkových podsad. Pak jako zázrak z nebe přichází možnost finanční dotace (cca 29.400) od Ústřední rady Junáka, kterou v časové tísni posledních dnů roku 1991 proměňujeme celou za několik kubíků prken a celé jaro pak hoblujeme, protahujeme, řežeme, stloukáme a šroubujeme. Výsledkem je celkem 20 vzorových podsad. Z jakýchsi přebytků ústředí získáváme i plachty a poté, co dáme z vlastních zdrojů dohromady různou směs autoplachet, tyčoviny a známý kutil Racek vyrobí dvoje kamna (na něž dodá tály pan Kokrda z Mezouně), jeví se nám první tábory již v lepším světle.

Vybavení na tábor máme – teď nastává otázka, kde se bude konat. Dopátráváme se nadějného místa v Sepekově, na březích velkého rybníka Chobot. Zubři si vybírají louku obkrouženou potokem, který ústí do rybníka, z jedné strany krytou zalesněnými stráněmi, z druhé strany zarostlými břehy potoka. Držtičky si vybírají louku cca 300 metrů od nich, dále od rybníka. A jede se – protože začínáme, odbýváme si vlastní premiéru, při které na čtveřici vedoucích leží poprvé veškerá odpovědnost za vedení tábora, jedeme pouzena čtrnáct dní. Přesto se těch čtrnáct dnů vzhledem k okolnostem ukázalo být pravou zkouškou ohněm. Již příjezd začal mnohé napovídat – sotva jsme složili materiál, přivezený k místu Ivanem Ouřadníkem z Mezouně,(jenž jako dobrý duch střediska nám vozí zadarmo materiál na tábory až do dneška), začala se obloha výhrůžně zatahovat. Sotva byly postaveny stany, začalo pršet. A týden nepřestalo.

Racek s Pajdou mohou vyprávět, jak se každou noc budili a svítili baterkami na podlahu stanu, zda se již rybník nevylil z břehů a voda nestojí mezi prkny podlážky. Jak každý večer uléhali s poloviční jistotou, že ráno budou stěhovat tábor. S vlhkem přišlo nastuzení a kašel, neustále pochmurně temná obloha a vlhké spacáky na náladě nepřidaly, díky čemuž při návštěvách rodičů v půli tábora odjela více než polovina nováčků z družiny vlčat. Ti co vydrželi, si pak mohli užít zlepšujícího se počasí, protože navzdory dešti běžela celotáborová hra a protože ve vybavení táborů byly i dvě kánoe, řádili jsme nejen na hlubokém potoce, ale i na obrovské ploše rybníka. Z tábora pak odjížděli jiní skauti – semknutí a zocelení na těle i na duchu.

Děvčata na tom byla stejně, Gábina s Evou, jež posílily kamarádky Lenka Čubová a Soňa Jankásková, se praly s počasím úplně stejně – a skautky, oblečené vzhledem k celotáborovce jako Indiánky, mu vzdorovaly neméně srdnatě. Řada her byla společných, zvláštní úspěch měla například mezitáborová olympiáda a od té doby tradiční série vzájemných nočních přepadů.

Vzhledem k tomu, že místo v Sepekově se ukázalo býti přes krásnou polohu poněkud „vlhčím“ (a jak rok poté průzkum ukázal, tento stav se dále zhoršoval a dnes je táborové místo pod vodou rozlévajícího se rybníka trvale), vyvstala opět potřeba najít nové, lepší tábořiště. Opět pomáhá Ivan Ouřadník, který nám navrhuje hledat v okolí obce Vrchotice, malé obce na dohled městečka Sedlec-Prčice, v malebném údolí zvaném Český Merán. Je to kraj na samém rozhraní středních a jižních Čech, se spoustou rybníků, lesů, remízků, luk a úžasných lidí. Když jsme tam na jaře roku 1993 jeli hledat vhodné místo pro tábor a získat první kontakty, netušili jsme, že mnozí z nás tenhle kraj adoptují za svůj druhý domov a získají tam trvalá přátelství.